V říši snů

„Ríšo,“ zavýskl Míša a vřítil se do pokoje, který sdílel se svým starším bratrem, téměř kosmickou rychlostí. „Ve školce máme nové děti. A jeden kluk měl s sebou auto. Závodní. A paní učitelka říkala, že to je aby se nebál a rychle si u nás zvykl. A jedna holčička, ona –. Jé,“ přerušil své drmolení o prvním dnu ve školce nadšeným výkřikem, když si konečně všiml, co Ríša dělá. „Ti jsou krásní!“

Ríša se spokojeně usmál a rukou uhladil obrázek, na kterém usilovně pracoval od chvíle, kdy přišel ze školy. Paní učitelka je dnes pustila brzo a tak se rozhodl času do příchodu mladšího bratra náležitě využít. Vytáhl si velkou encyklopedii dinosaurů, svoji oblíbenou knihu s ohmatanýma deskami a rohy pozohýbanými od toho, jak často v ní listoval, a začal kreslit.

Nejprve si obyčejnou tužkou načrtl všechny své oblíbené dinosaury, T-Rexe, tarbosaura a spinosaura, pak přidal ještě ankylosaura a obrovského brachiosaura, které měl zase rád Míša. Snažil se kreslit po stranách papíru, tak aby mohl před všechny dinosaury umístit ještě vysoké ploty. Už se chystal nakreslit na oblohu letícího pteranodona, když si náhle vzpomněl, jaké potíže způsobil útěk létajících dinosaurů v jednom z dílů Jurského světa, a raději ruku zase stáhl.

„Nebude to nebezpečné?“ znejistěl Míša, když si prohlížel pečlivě vybarveného spinosaura s ostrými zuby a velikou plachtou na zádech. „Udrží je ty ploty?“ ptal se opatrně s obavami v hlase. Sám si pamatoval, jak se bál, když s Ríšou sledovali Jurský park a schovával hlavu pod deku, aby neviděl obrovského spinosaura, jak žere lidi.

„Neboj,“ uklidňoval ho okamžitě Ríša a pyšně se usmíval, „udělal jsem je z toho kovu, jak z něho má štít Kapitán America, ten nedokáže zničit žádný dinosaurus.“ V očích se mu objevil zasněný výraz, když si v hlavě přehrával hrdinské příběhy svého nového oblíbeného superhrdiny. 

„Tak to jo,“ pokrýval Míša moudře hlavou, jistý si tím, že Ríša to určitě celé dobře promyslel, když zvolil tak úžasný materiál. Sám viděl jen ukázky v televizi, ale stejně mu Kapitán America připadal jako frajer. „A už půjdeme?“ zeptal se nedočkavě, když se Ríša k ničemu neměl.

„Ještě musím dodělat nějaké stromy,“ oznámil Ríša důležitě a na Míšův tázavý pohled protočil oči a dodal: „aby měl ten brachiosaurus co jíst.“

„No jo vlastně,“ zvolal Míša, „protože kdyby se musel sklánět k trávě, tak by si určitě zlomil krk, že jo?“

„Jo,“ potvrdil Ríša s pobaveným úsměvem, „a pojď mi pomoct,“ vyzval Míšu a pokynul ke krabičce kouzelných pastelek, která ležela na stole, hned vedle téměř dokončeného výkresu.

„A můžeme,“ pronesl Ríša slavnostně o pár chvil později, když obrázek zdobily vysoké stromy s bohatými trsy temně zeleného listí téměř přesně ve výšce hlavy obrovitého brachiosaura.

Míša okamžitě vyskočil z židličky, kterou si přitáhl k Ríšovu psacímu stolu, a natahoval se po obrázku, aby ho položil na zem a oni mohli konečně vstoupit do světa dinosaurů.

„Jé,“ zvolal Míša nadšeně, když se s nimi přestal točit svět a ocitli se na cestičce vedoucí mezi ohradami s vysokými ploty z lesklého kovu, za kterými postávali na husté zelené trávě obrovití dinosauři. Už se chtěl rozběhnout blíž k nejbližšímu plotu, za kterým se klidně pásl ankylosaurus a palicí na konci ocasu si pohupoval jakoby do rytmu nějaké písničky, kterou slyšel jen on sám, když ho Ríša chytil za ruku.

„Nechoď moc blízko,“ zašeptal s úctou v hlase a pozorně sledoval tyranosaura, který na ně ze svého výběhu upíral hladový pohled. „Možná jsme měli raději přikreslit i nějaké krávy,“ zamumlal a horečně přemýšlel, kdy ta zvířata asi naposledy jedla. Raději ty myšlenky rychle zahnal, ale pro jistotu brášku nepouštěl. Přece jen by nerad vysvětloval mamince, že Míšu snědl nakreslený dinosaurus, který měl chudák obrovský hlad a k jehož výběhu se Míša moc přiblížil.

„Tak už pojď!“ Míša ho zatahal za ruku a nedočkavě poskakoval, aby se dostal blíž k brachiosaurovi, který právě natahoval svůj dlouhý krk ke skupince vzrostlých stromů a spokojeně z nich okusoval listí. „Hele, on jí můj strom,“ výskal Míša a ukazoval svou drobnou ručkou nahoru do výšky, kde měl strom poněkud prapodivný tvar od toho, jak Míša sklouzl ze židle, když ho kreslil a moc se naklonil, aby nakreslil strom dostatečně vysoký a brachiosaur se nemusel sklánět.

„Tak pojď,“ usmál se Ríša, když viděl bráškovo nadšení, a společně vykročili mezi vysoké ploty vytvořené z toho nejpevnějšího kovu, jaký znali, mezi dávno vyhynulé úžasné tvory, které si sami nakreslili.