V říši snů

„Ríšo,“ hlesl opatrně Míša směrem ke svému velkému bráškovi, který seděl skloněný nad papírem a usilovně kreslil, „vážně myslíš, že je to dobrý nápad?“ Opravdu se bál. Uběhlo teprve pár dní od toho, co se ocitli v hustém lese plném strašidel, který sám namaloval, když Ríša vytáhl pastelky a začal malovat. Neřekl mu, co má v plánu, a když se Míša zeptal, jen se tajuplně usmál. 

„Určitě,“ pronesl starší chlapec s jistotou a konečně se narovnal a odložil poslední pastelku, ostře žlutou. Chvíli si s nakloněnou hlavou obrázek prohlížel a když nenašel žádnou chybu, pokynul Míšovi, aby přišel blíž. „Bude to v pořádku, když nenamaluješ nic nebezpečného,“ vysvětlil s malou výčitkou v hlase. Doopravdy se na svého bratříčka nezlobil, Míša nemohl vědět, co se stane, ale do budoucna si museli dávat pozor. 

Míša rychle pokýval hlavou na souhlas a přiblížil se ke stolu, aby si prohlédl, co Ríša nakreslil. Rozzářily se mu oči, když uviděl nádherně modré moře, písečnou pláž a jasně žluté sluníčko. Nadšeně poskočil, když uviděl barevnou deku rozprostřenou pod obrovským slunečníkem a několik kbelíků a lopatek ležících na písku opodál. 

„Tak jdeme,“ vyhrkl nedočkavě a už natahoval ruku k obrázku, když ho Ríša zadržel. 

„Musíme se na to pořádně připravit,“ pronesl důležitě a ukázal na skříň. „Obléct plavky,“ zavelel a pobaveně sledoval, jak se Míša vrhl mezi oblečení, aby požadovaný kus našel. Sám si jen svlékl tričko a kalhoty, protože plavky už měl dávno na sobě, zpod postele vytáhl plavací kruh, který připravil pro Míšu, a čekal, až se druhý chlapec nasouká do plavek. 

„Konečně,“ vydechl Míša, když se mu podařilo obléci, a s nedočkavým poskakováním přiběhl k Ríšovi. „Můžeme,“ vyhrkl a chytil se napřažené ruky. 

Ríša pevně stiskl malou ručku a odhodlaně se dotkl obrázku. Svět se zatočil a místo do měkkého koberce se jim nohy zabořily do teplého písku. 

Míša se okamžitě rozběhl k vodě. Jakmile se však první vlnka přelila přes jeho nárty, zapištel a uskočil zpátky dřív, než se stihla přihnat další. 

„Taky jsi ji mohl namalovat teplejší,“ prohodil vyčítavě směrem k bratrovi, který jen protočil očima. Copak věděl, jak se kreslí teplá voda? Odhodil plavací kruh na deku a vydal se za Míšou, který opatrně natahoval nohu a prsty se snažil dosáhnout do vody. 

„Není to tak strašné,“ zašklebil se, když studená voda obklopila jeho kotníky. „Víš, co říkali v televizi, ne? Otužování je jednoduchý způsob prevence nemocí,“ zadeklamoval ve snaze napodobit jakéhosi pána, kterého zahlédli včera ve zprávách a smáli se jeho košili s malými tučňáky plujícími na ledových krách. 

Míša se zahihňal, když si na tu košili vzpomněl, ale zatvářil se odhodlaně a udělal krok do vody. 

„Ne,“ vypískl, když mu voda vyběhla po lýtku směrem nahoru, a vrhl se zpět na vyhřátý písek, který se mu lepil na kůži. „Myslím, že si budu raději hrát,“ zamumlal a vydal se pro kbelík a lopatku. 

Ríša se rozhodl jít za ním, ani on netoužil po koupání v ledové vodě, ale nechtěl přiznat, že se mu ten jeho nápad s mořem úplně nepovedl. 

„Postavíme hrad?“ navrhl, když se posadil na kraj deky vedle svého mladšího bratra, který už plnil kbelík pískem. „Třeba se ta voda mezitím ohřeje,“ zamumlal zamyšleně a vrhl na zvlněnou hladinu zamračený pohled. 

„Myslíš, že je to možné? Tak rychle?“ zeptal se Míša a v očích mu svítila touha a naděje. 

Ríša věděl, jak rád se jeho bráška koupe, proto ho, když přemýšlel nad vhodným obrázkem, kde by se mohli bezpečně bavit, napadlo toto místo, ale na to, že by voda mohla být moc studená, opravdu nepomyslel. Prosebně se zadíval na veliké slunce na obloze, které se svými paprsky natahovalo k vodní hladině, a v duchu požádal o malý zázrak. 

„Uvidíme,“ usmál se na brášku a chopil se lopatky, „teď ale postavíme pořádný hrad.“ 

Po dlouhé době se oba zvedli a odstoupili, aby si mohli svoje dílo prohlédnout. Písek byl tak akorát vlhký a lepivý, aby krásně držel a dal se tvarovat, tak se rozhodli toho využít a postavili obrovský hrad a mnoha věžemi a vodním příkopem. 

„Chce to vodu,“ prohlásil Ríša a poklepal se prstem po bradě tak, jako to často viděl u tatínka, když něco vymýšlel ve své malé dílně. 

„Jo,“ vyhrkl Míša a bleskovou rychlostí sebral ze země kbelík a rozběhl se k moři. Až když stál po kolena ve vodě, zarazil se. „Ona je vážně teplá,“ vykřikl radostně a začal cákat okolo sebe. 

Ríša si oddechl. Vyšlo to. Tiše poděkoval sluníčku na obloze a rozběhl se do vln, aby si taky zadováděl předtím, než budou muset domů. 

Když se dostatečně vykoupali, zaplavali si a dokonce si vyzkoušeli i potápění, uložili se na deku, aby si před návratem domů trochu odpočinuli a hlavně aby uschnuli, protože slanou vodu na podlaze jejich pokojíčku by rodičům vážně nevysvětlili. 

„Bylo to super,“ zamumlal Míša s úsměvem a zeširoka zívl. 

„To bylo,“ potvrdil Ríša a chytil brášky za ruku, „ale teď je čas vrátit se domů.“ 

S těmi slovy se s nimi zatočil svět a oni se objevili doma, ve svém pokoji, a před nimi ležel obrázek písečné pláže.