V říši snů

„Kluci,“ zavolala maminka ode dveří, „je zde Sofinka.“

„Sofí,“ vykřikl Míša a rozběhl se přivítat svoji kamarádku ze školky.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Míša dychtivě, jakmile za nimi zapadly dveře pokojíčku, a těkal pohledem mezi staršími dětmi.

„Budeme si hrát na školu,“ vyhrkla Sofinka, která byla letos předškolačkou a do školy už se moc těšila.

„Ale ne,“ zamumlal Ríša, kterému vždy připadla role učitele a vůbec ho to nebavilo. „Pojďte si radši hrát s autodráhou.“

„To je pro kluky,“ zamračila se Sofinka a rozhlédla se po pokojíčku. „Nemáte nějakou panenku?“

„To je zase pro holky,“ zašklebil se Ríša a usadil se se zkříženýma nohama na své posteli.

„Tak co budeme hrát?“ dožadoval se Míša a poskakoval na místě připravený vyrazit do akce.

„Kdyby se aspoň dalo jít ven,“ zamumlala Sofinka s pohledem upřeným z okna, kde hustě pršelo. „Třeba do ZOO,“ povzdechla si.

Míša se podíval na Říšu a tázavě naklonil hlavu na stranu.

Ríša nenápadně přikývl a upřel zrak na Sofii, která stále zasněně hleděla z okna.

„Umíš udržet tajemství, Sofi?“ zeptal se a přesunul se ke stolu, aby mohl ze spodní zásuvky vytáhnout čistý papír a pastelky.

„Samozřejmě,“ vyhrkla Sofinka a zatvářila se ukřivděně, že se na to musí vůbec ptát.

„Super,“ zavýskl Míša a vrhl se na podlahu uprostřed pokoje, kam právě Ríša pokládal papír a starou krabičku plnou pastelek, které si dovezli od dědečka. „Pojď,“ zavolal na Sofinku a poplácal místo vedle sebe.

„Nakreslíme prales,“ rozhodl Ríša a vytáhl si zelenou pastelku. „Ale žádná nebezpečná zvířata,“ rozkázal a výhružně se zadíval na Míšu, který miloval všechny možné hady, než přesunul pohled na Sofinku, která se zmateně mračila. 

„Proč ne? Vždyť v pralese určitě žijí lvi. A tygři. A…“

„Uvidíš,“ přerušil ji Ríša a posunul k ní krabičku s pastelkami. „Prostě nekresli nic, co by nás mohlo sežrat nebo pokousat, jo?“

„No dobře,“ zamumlala a natáhla se pro žlutou pastelku.

Během chvilky se papír zaplnil zelenými stromy, na kterých posedávali pestrobarevní papoušci. Sluníčko z oblohy svítilo na malé jezírko, kolem kterého poskakovalo několik duhových žabek. Mezi větvemi vykukovala hlava žirafy, která sledovala skotačící opice.

„Hotovo,“ rozhodl Ríša, když pečlivě obrázek zkontroloval. Postavil se a natáhl ruce ke zbylým dvěma dětem. 

Míša okamžitě vyskočil a pevně se brášky chytil za ruku. Sofinka se zvedla pomaleji. Netušila, co má čekat, ale usoudila, že kluci ví, co dělají, a natáhla ruku, aby se Ríši taky chytila.

„Co to? Kde to jsme?“ vyhrkla, když se najednou ocitla na úplně jiném místě, ještě trošku zmatená z točení, které ji tam dostalo.

„V obrázku,“ zazubil se Míša a ukázal na nejbližšího papouška, toho, který měl sytě modré peří a na čele růžovou hvězdičku.

„Teda,“ vydechla Sofinka překvapeně a začala se pozorně rozhlížet. Opravdu to byl obrázek, který nakreslili. Támhle byl strom ve tvaru písmene ypsilon, v jehož koruně se míhaly opice, které přeskakovaly z větve na větev. A z druhé strany okusovaly listy žirafy, jedna hnědá se žlutými fleky a jedna žlutá s hnědými fleky.

„Tak pojďte,“ zavolal Míša a rozběhl se k jezírku, aby zkontroloval zlatou rybičku, kterou tam nakreslil.

„Tak co říkáš?“ pronesl Ríša pyšně a s očekáváním hleděl na Sofinku.

„Je to úžasné,“ vydechla Sofinka s pohledem upřeným na barevného motýla spokojeně sajícího nektar ze zvláštní kytky se srdcovitými listy. „Ale jak je to možné?“ zeptala se a vrhla na Ríšu zmatený pohled.

„To ty pastelky,“ vysvětlil a usmál se, „jsou kouzelné. Stačí, když s nimi namaluješ obrázek a pak se ho dotkneš nebo na něho stoupneš a šup, jsi v obrázku.“

„Proto jsi nechtěl, abych nakreslila lva,“ vykřikla najednou Sofinka s pochopením a znovu se začala rozhlížet. 

Papoušci vysoko ve větvích klapali zobáky, opice vydávaly svoje opičí skřeky, listí na stromech šumělo ve větru a tři kamarádi si pozorně prohlíželi přírodu kolem sebe. Barevné květiny vonící jako cukrová vata lákaly pestře zbarvené motýly všech možných velikostí, z větví stromů visely liány a obtáčely se kolem kmenů jako obrovití hadi. Žabky vesele kvákaly a poskakovaly kolem jezírka, ze kterého létaly drobné kapičky vody od zlaté rybky, z dáli pak bylo slyšet dusot kopyt, to bylo stádo zeber, které jen lehce prosvítalo mezi stromy.

„Pojďte to tady prozkoumat,“ vypískl Míša, kterému se zdálo, že stojí na jednom místě už moc dlouho, a rozběhl se k nejbližšímu stromu. „Měl jsem si nakreslit žebřík,“ zabrblal, když ani po několika pokusech s výskokem nedokázal zachytit žádnou liánu.

„Žebříky do džungle nepatří,“ prohlásila Sofinka odmítavě, div, že si nedupla svou malou nožkou. „A liány nejsou houpačky. Paní učitelka říkala, že nemáme ubližovat stromům a kytičkám, že nám nic neudělaly.“

„Ale tohle přece nejsou opravdové liány,“ zamyšleně protáhl Míša a podíval se na svého staršího bratra, aby se ujistil, že má pravdu, „jsou přece nakreslené.“

„Přesně tak,“ potvrdil Ríša vážně a důležitě pokýval hlavou. „Jsme v obrázku, takže se můžeme klidně houpat na liánách. Nebo třeba pokácet nějaké stromy a postavit si domek.“

„To bych, prosím, nedělal,“ ozval se dutý hlas za nimi, až leknutím nadskočili.

„Kdo to řekl?“ vyjekl Ríša a rozhlížel se kolem sebe.

„Já,“ zaduněl hlas znovu a jeden ze stromů rostoucích na břehu jezírka zakýval větvemi na pozdrav.

„No vidíte,“ vykřikla Sofinka a usmála se na strom, který jí úsměv okamžitě oplatil, „pan strom to taky říká.“

„Kdybys mu nenakreslila pusu, tak by nic neříkal,“ zabrblal Ríša a zamračil se, i když se doopravdy nezlobil. Nechtělo se mu stavět dům ze dřeva a houpání se na liánách sice znělo lákavě, ale taky docela nebezpečně. „Pojďte si to tady pořádně prohlédnout,“ zavelel a společně vyrazili mezi vysoké stromy, které už naštěstí nemluvily.