V říši snů

„Kluci,“ zašeptala tmavovlasá žena a naklonila se do auta. Tašky už byly vyložené a odnesené v bytě, jen děti stále spokojeně spaly. Usmála se, když si vzpomněla, jak nadšeně jim oba kluci vyprávěli, co všechno u dědečka zažili, skákali si do řeči, překřikovali se, až je nakonec dlouhá jízda ukolébala ke spánku. „Jsme doma,“ dodala, když na ni zamžouraly dvoje oči. 

Ríša se rychle probudil a vystřelil z auta, aby mohl zkontrolovat svoje hračky, které musel nechat doma a přece jen už mu trochu chyběly. Míšovi nejvíc chyběla maminka, tak pevně uchopil její ruku a vesele poskakoval směrem, kde před chvílí zmizel jeho starší bráška. 

„Nevíš, kde mám Beníka?“ vyhrkl Míša vyděšeně, když se připojil k Ríšovi při vítání s hračkami a zjistil, že jeho oblíbený plyšový pejsek není na svém místě. 

„Vždyť jsi ho měl u dědečka,“ vzpomněl si starší z chlapců a protočil očima. Když ale viděl výraz svého brášky, vyskočil a doběhl ke dveřím, kde ležel jejich batoh. „Co je tohle?“ zamumlal, když hned navrchu narazil na neznámý balíček. 

„Co?“ vyhrkl Míša a zvědavě se vrhl k batohu, aby se mohl podívat, co Ríšu tak překvapilo. 

Chvilku společně koukali na krabičku zabalenou v obyčejném světlém papíru, než ji Ríša opatrně vytáhl a položil na podlahu. 

„Otevři to,“ zaprosil Míša, který byl zvědavý, ale současně se trošku bál. Co kdyby z toho tajemného balíčku vyskočilo třeba strašidlo? Kdoví, kdo jim ho do batohu strčil. 

„Tak jo,“ vydechl Ríša, který se sice taky trošku bál, ale v duchu sám sebe přesvědčoval, že už je velký kluk a kdyby náhodou z krabice něco vyskočilo, tak to určitě přemůže. Zhluboka se nadechl a odhodlaně odstranil papír, aby mohl balíček otevřít. „Pastelky?“ vyhrkl, když pohledem spočinul na hromádce různě barevných tužek, které se ukrývaly v pevné papírové krabičce. 

„To jsou určitě ty kouzelné pastelky, o kterých mluvil dědeček,“ zavýskl Míša nadšeně a hnal se pro papír. „Pojď to vyzkoušet,“ zaprosil, když se ukládal s novým blokem, který si koupil před odjezdem na prázdniny, na podlahu hned vedle krabice. 

„Tak něco namaluj a pak to zkusíme,“ navrhl Ríša, který si zrovna chtěl raději jít hrát s autodráhou, kterou dlouho neviděl, než si malovat, ale nechtěl bráškovi zkazit radost. 

„Dobře,“ zaradoval se Míša a odhodlaně se vrhl na pastelky. 

O pár minut později se Ríšovi před obličejem objevil papír se spoustou zelené barvy a nějakými barevnými skvrnami, které nedokázal rozpoznat, protože Míša nedočkavě poskakoval s papírem v ruce a volal: „Mám to hotovo. Co teď?“ 

„Nevím,“ přiznal Ríša, ale když uviděl smutný výraz svého bratříčka, rychle dodal, „ale můžeme něco zkusit. Dej to na zem.“ 

Míša okamžitě položil papír a s očekáváním hleděl na svého staršího bratra. Věřil, že pokud jsou pastelky opravdu kouzelné, tak Ríša určitě přijde na to, jak to kouzlo funguje. 

Starší z chlapců se na papír zamračil, nebyl si jistý, co má udělat, aby svého brášku nezklamal, a tak ho pevně uchopil za ruku a s přáním, aby se něco stalo, položil nohu na Míšovu kresbu. 

V tu chvíli se s nimi zatočil svět, oba vykřikli a pevněji sevřeli ruku toho druhého. Netrvalo to dlouho a nepříjemný pocit pominul a oni pod svýma bosýma nohama ucítili chladnou trávu a kolem sebe spatřili hustý les. 

„To, to…“ zakoktal se Ríša a zmateně se rozhlížel. 

„Funguje to,“ zasmál se Míša vesele a poskočil na místě, „jsme v obrázku. V mém obrázku.“ Hrdost v jeho hlase nešla přeslechnout. 

„Tak se podíváme, co jsi nakreslil,“ navrhl Ríša a začal se těšit, až to místo pořádně prozkoumají. 

Opatrně se vydali hustou trávou směrem k lesu. Stromy rostly blízko u sebe a jejich husté větve se navzájem proplétaly a tvořily neprostupnou zelenou hranici kolem mýtiny, kde se chlapci objevili. Země mezi kmeny byla pokryta trnitými keři, jejichž šlahouny se plazily trávou jako číhající hadi. Ríša se otřásl, nebyl si jistý, jestli to byl Míšův úmysl, nebo se mu jen obrázek úplně nepovedl, ale tohle místo začínalo být trošku děsivé.

Najednou se z houští na kraji lesa ozvalo zašustění, jakoby se něco rychle pohybovalo podrostem. Ríša pevně sevřel Míšovu ruku a naznačil mu, aby se držel u něho. Když mladší chlapec přikývl na znamení pochopení, opatrně se vydali směrem, odkud se zvuky ozývaly. Trhli sebou, když další zašustění přišlo z koruny stromů, a podle pohybu lístků bylo vidět, jak se něco velkého přesouvá blíž k nim. 

„Co to může být?“ zamumlal si Ríša pro sebe a upíral pohled na místo, kde pohyb ustal, když najednou se něco velkého s mnoha dlouhýma nohama vrhlo z větve do křoví pod stromem, kde to zmizelo skryté v listí. 

„Bakuk,“ vydechl Míša šokovaně a zbledl. Vrhl pohled na bratra a začal vysvětlovat: „Má moc noh, je rychlý a velký a…“ 

„A?“ dožadoval se Ríša dokončení věty, když se Míša zadrhl. 

„Žere lidi,“ zamumlal neochotně mladší chlapec a roztřásl se strachem. 

„Neboj,“ snažil se ho Ríša uklidnit, i když sám začínal mít strach. „Nevypadá, že by chtěl vylézt z toho křoví…“ 

„On ne, ale,“ přerušil ho Míša a rukou ukázal na okraj mýtiny, kde se zrovna mezi keři prodíral veliký okřídlený tvor pokrytý šedivým peřím, který na ně shlížel přes ostrý zobák svýma malýma žlutýma očima, „ještě je zde Velký Hobul.“ 

Ríša vyděšeně polknul, když se netvor přibližoval, a pevněji sevřel Míšovu ruku. Opatrně začal couvat a táhl malého brášku, který byl zkoprnělý strachem, s sebou. Když ale uviděl, že Hobul překonal křoví a ve chvíli, kdy se dostal do volného prostoru, roztáhl obrovská křídla, připraven vzlétnout, vykřikl: „Utíkej!“ 

Oba chlapci se rychle rozběhli pryč, směrem od Velkého Hobula, přes rozlehlou zelenou pláň. Prudce oddechovali, ale báli se zpomalit. Netušili, jak se dostat pryč, to v dědečkově vyprávění nebylo. Když už měl Ríša pocit, že je to marné, že neutečou, ozval se Míšův zoufalý výkřik: „Já chci domů!“ 

Překvapeně se rozhlédli a oddechli si, když si uvědomili, že jsou zpět v bezpečí jejich pokojíčku a vedle nich leží obrázek, na kterém z tmavého lesa září žluté oči v šedivé opeřené tváři.