V říši snů

„Kam vyrazíme dneska?“ zeptal se zvědavě Míša, když uviděl, že kouzelné pastelky leží připravené na stole, a samým nadšením poskakoval. Prázdniny se blížily ke konci, už za pár dní je čekala škola a školka, ale teď byl ještě čas zažít nějaké dobrodružství, o kterém by mohli svým kamarádům vyprávět. 

„Kam by ses chtěl podívat ty?“ zeptal se Ríša a pečlivě urovnal na stole velký papír. 

Míša se zamyslel. Existovalo mnoho míst, které by rád navštívil, ale měl pocit, že dnes by to chtělo něco výjimečného. Rozhlédl se po pokoji ve snaze najít nějakou inspiraci, když mu pohled padl na jeho postel.

„Do vesmíru,“ vykřikl nadšeně a rukou ukazoval na povlečení ozdobené barevnými planetami a plyšovou figurku mimozemšťana spořádaně spočívající na polštáři. 

„Tak jo,“ přikývl Ríša, když viděl nadšení svého malého brášky, a natáhl se pro pastelky. „Pojď mi pomoct,“ houkl ještě přes rameno a už se skláněl nad papírem. 

Netrvalo dlouho a před chlapci ležela kresba několika planet, některých kulatých a jiných trošku šišatých, ale všech barevných a lákavých. 

„Je tam kyslík?“ zeptal se zvědavě Míša, který si rád prohlížel knihy o vesmíru a věděl, že kosmonauti musí nosit speciální obleky a lahve se vzduchem, protože jinak by na cizích planetách vůbec nemohli dýchat. 

„To netuším,“ připustil Ríša a zamyšleně se poškrábal ve vlasech. „Raději si nakreslíme kosmickou loď a skafandry,“ rozhodl a hned se pustil do díla. 

„A mimozemšťana,“ vykřikl Míša a hbitě popadl zelenou pastelku, aby na jednu z planet mohl namalovat zelenou postavičku s přátelským úsměvem. 

Když konečně odložili pastelky a Ríša pro jistotu obrázek znovu pečlivě prohlédl, jestli opravdu na nic nezapomněli, chytili se za ruce a za doprovodu už známého pocitu se přenesli do světa na obrázku. 

„Vyšlo to,“ oddechl si Ríša, když se objevili v kabině kosmické lodi a vedle nich pluly vzduchem dva skafandry. Když uviděl zmateně nakrčené obočí svého malého brášky, neochotně připustil, že si nebyl jistý, jak obrázek přesvědčit, že se chtějí přenést do rakety a ne někam do volného prostoru. 

„A jak jsi to udělal?“ zeptal se Míša s vykulenýma očima. Představa, že by se ocitli v prázdném prostoru bez vzduchu, se mu nezdála úplně lákavá. 

„Prostě jsem si to přál,“ zamumlal Ríša a pokrčil rameny. „A teď šup do skafandrů,“ zavelel, aby rozehnal děsivé představy, které se mu rozběhly hlavou. 

Výstup z lodi probíhal velmi opatrně. Oba chlapci si byli vědomi toho, že neví, co je venku, a tak se drželi blízko sebe a pomalinku otevírali kulaté dveře na boku jejich vesmírné lodi. Ríša, který byl starší a cítil za svého bratra zodpovědnost, naznačil Míšovi, aby zatím počkal uvnitř, a sám se protáhl ven. 

Míša sledoval, jak v otvoru mizí i druhá Ríšova noha, a kousal si ret. Bál se, že bráška spadne a on už ho nikdy neuvidí. Nebo nebude fungovat skafandr a on se udusí. Než však stihnul propadnout panice, objevila se v otvoru Ríšova hlava a s veselým úsměvem zvolala, že je všechno v pořádku. 

Míša tedy vylezl také otvorem ven a nestačil se divit. Kam až jeho oko dohlédlo, tam byly barevné planety a zářivé hvězdy a kolem některých planet se táhly duhové prstence a hvězdy tvořily nejrůznější souhvězdí. Stál s otevřenou pusou a kochal se tou nádherou. 

„Tak co?“ vyrušil ho Ríša, který začínal mít pocit, že už tam nehnutě stojí dost dlouho. 

Míša se prudce otočil a se zářivým úsměvem vyhrkl: „Je to super!“ 

Na zdůraznění svých slov si radostně poskočil, načež vyděšeně vyjekl, když se jeho nohy odlepily od povrchu rakety a on stoupal vzhůru. 

„Míšo,“ vyjekl starší chlapec a prudce natáhl ruku, aby brášky zachytil, ale už na něho nedosáhl. Začal se rozhlížet kolem sebe, jestli nenajde něco, čím by si mohl Míšu přitáhnout zpět, když ho vyrušil veselý smích. 

„Ríšo, já plavu,“ zavolal malý chlapec a udělal další tempo, aby se dostal blíž ke svému bratrovi. „Zkus to taky, je to super,“ pobízel ho s úsměvem. 

Když to zvládne Míša, tak já taky, problesklo Ríšovi hlavou a rychle se odrazil, aby se dostal do vzduchu. Za pár chvil se mezi planetami ozýval smích dvou chlapců, kteří plavali vzduchem a hráli si na honěnou, dokud nezaslechli zvláštní zvuk. Znělo to jako tiché volání. 

Míša a Ríša se zastavili ve vzduchu a začali se rozhlížet. Naslouchali vysokému hlasu, i když nebyli schopni rozeznat, co říká. Najednou Míša vymrštil ruku směrem k trochu šišaté planetě pod nimi, na které stál zelený mužíček s velkýma očima a usilovně jim mával. 

„Ahoj,“ zavolal Ríša a zamával na mimozemšťana, který přestal mávat a s nadšeným výrazem na ně začal mluvit svým tenkým hláskem. 

Míša se zamračil a připlul vzduchem trochu blíž, snažil se zachytit slova, ale nerozuměl. 

„Proč mu nerozumím?“ fňukl a upřel na Ríšu smutný pohled. 

„Protože mluví mimozemsky,“ vysvětlil starší chlapec důležitě, „musel bys mít slovník, abys mu rozuměl.“ 

„To je škoda,“ zamumlal Míša, „že jsem to nevěděl dřív. Nakreslil bych ho.“ 

„Tak to zkusíme příště, ano?“ usmál se Ríša a natáhl ruku, aby se mohli vypravit na cestu zpět do jejich pozemského pokoje.