V říši snů

„Dědečku,“ ozvalo se dvojhlasé zavýsknutí a z chalupy se vyřítili dva chlapci. Ten větší, Ríša, se uvelebil u nohou starého pána a nasál vůni kouře z dědečkovy dýmky, pach, který měl neodmyslitelně spojený s prázdninami. Mladší, Míša, se mezitím vyšplhal dědečkovi na klín a k pobavení svých společníků znechuceně nakrčil nosík, když ho v něm zaštípal hustý dým. Zamával rukou, aby zbytek obláčku rozehnal, a pohodlně si položil hlavu na rameno schované pod měkkým materiálem červené kostkované košile. 

„Řekni nám ještě pohádku, prosím,“ zakňoural Míša a nedočkavě se zavrtěl. Jejich dědeček vyprávěl ty nejlepší pohádky. 

„Naposled,“ zamumlal ze země Ríša a sklopil pohled, aby nebylo vidět, že se mu do očí derou slzy. Byl přece velký kluk, chodil už do školy, tak nemohl brečet jen kvůli tomu, že musí jet domů. Sice už se těšil na maminku s tatínkem a na kamarády, ale dědeček mu stejně bude chybět. 

„Tak dobře,“ souhlasil muž a usmál se na svoje jediné vnuky. „Než přijedou rodiče, tak určitě ještě jednu stihneme.“ 

„Ano,“ zaječeli chlapci radostně, pohodlněji se usadili a s očekáváním se zahleděli na dědečka.

„Kdysi dávno a přitom nedávno,“ začal muž vyprávět tichým hlasem a upíral přitom pohled kamsi k lesu, jako by vzpomínal, „žil na tomto místě malý chlapec, který se jmenoval František.“

„Jako ty, dědo,“ vyjekl Míša a vzrušeně poskočil. 

„Jako já,“ usmál se na svého vnuka a potáhl si z dýmky, aby mohl do vzduchu vypustit další obláček kouře. „Ten chlapec byl často sám, protože ve vesnici moc dětí nežilo, a když na konci léta odjely děti, které zde byly na prázdniny u prarodičů, domů, nudil se. Jednou, když smutně koukal z okna a vzpomínal na dobrodružství, které s kamarády zažíval v létě, přišel jeho tatínek a dal mu velkou krabičku plnou různě barevných pastelek. V té době to nebyla samozřejmost, kterou byste mohli koupit v každém obchodě,“ vysvětlil, když viděl zmatený pohled svých vnuků, „některé barvy byly opravdu vzácné.“ 

„Které?“ ozval se zvědavě Ríša, který moc rád maloval a představa, že by neměl některé barvy, se mu moc nezamlouvala. 

„Určitě růžová a fialová,“ zavzpomínal dědeček, „oranžovou taky každý neměl. A šedivá, ta byla cenná.“ 

„A to ty barvy neexistovaly?“ podivil se Míša, kterému se na čele rýsovala od usilovného přemýšlení drobná vráska. 

„To víš, že existovaly,“ zasmál se dědeček a pohladil vnoučka po vlasech, „ale bylo je těžké sehnat. Přesto, že byly drahé, kdykoliv se někde objevily, brzy je lidé vykoupili. Ale Františkovu tatínkovi se to povedlo, koupil celou velkou sadu pastelek a dal ji svému synkovi.“ 

„To byl hodný tatínek, že ano?“ zamumlal Míša, šťastný, že ten chlapeček z pohádky dostal takový pěkný dárek. 

„To byl,“ potvrdil dědeček a s úsměvem přikývl. „Takže, když František dostal ty pastelky, nemohl se dočkat, až něco namaluje. Okamžitě si přinesl papír a pustil se do práce. A jak předtím, než přišel tatínek, vzpomínal na svá letní dobrodružství, tak začal kreslit les a řeku, ptáky a ryby, fialové borůvky a sytě růžové maliny a tak se do toho ponořil, že najednou uslyšel šumění listí a žbluňkání ryb v potoce, ucítil vůni lesního ovoce a zaslechl zpěv ptáků v korunách stromů,“ popisoval dědeček se zavřenýma očima a nostalgickým výrazem ve tváři. „Zavřel oči a nechal se těmi pocity pohltit, cítil sluneční paprsky hladící ho po tváři a když oči znovu otevřel, zjistil, že stojí v lese. Zmateně se rozhlédl, nevěděl, jak se tam dostal, ani kde to vlastně je, ale to místo mu bylo známé. Otočil se dokola, pečlivě zkoumaje les okolo sebe. Ten keř obsypaný obrovskými malinami už někde viděl, uvědomil si překvapeně a trhl sebou, když zaslechl zvláštní zvuk. Přímo nad ním, na větvi vzrostlého stromu seděl pták.“ 

Dědeček se na chvíli odmlčel a pohledem zkontroloval chlapce. Oba seděli s rozšířenýma očima a pozorně naslouchali. 

„Co bylo dál, dědo?“ zašeptal Míša nedočkavě. Už se mu zdálo, že dědeček mlčí moc dlouho, ačkoliv to bylo teprve několik vteřin. 

Starší muž se spokojeně pousmál a tiše pokračoval: „František vykulil samým překvapením oči. Ten pták, který na něho z výšky koukal a vydával zvláštní zvuky, vypadal úplně stejně jako ten, kterého před chvílí nakreslil. Byl si jistý, protože mu mezi šedivá pírka nakreslil i několik pestře barevných, takových, jaké ptáci obvykle nemívají.“

Ríša se zajíkl a vyhrkl: „On byl v tom obrázku, dědo? V tom, co nakreslil těmi pastelkami?“ 

„Ano,“ přitakal dědeček a spiklenecky na Ríšu mrkl, „František si moc přál, aby mohl zase běhat po lese, naslouchat šumění listí a zvukům zvířat, trhat maliny a borůvky, až se přenesl do obrázku.“ 

„Teda,“ protáhl Míša a oči se mu rozzářily, „to bych chtěl taky umět.“ 

„To byly určitě ty pastelky,“ vyhrkl Ríša, který usilovně přemýšlel. „Byly kouzelné, že ano, dědečku?“ 

„To určitě byly,“ usmál se na své vnuky a lehce setřásl Míšu na zem, když uviděl v zatáčce za polem projíždět auto svého syna. „Rodiče už jedou,“ upozornil chlapce, kteří okamžitě vyskočili na nohy a utíkali k bráně, aby mohli zběsilým máváním přivítat maminku a tatínka, kteří přijeli, aby je odvezli zpět do města. 

Nikdo si nevšiml, že dědeček tiše vklouzl do domu a ztratil se ve své ložnici. Byl zpět dřív, než auto zastavilo před domem a v rukou svíral pečlivě zabalenou krabičku, kterou nenápadně vsunul do batohu, ve kterém měli chlapci svoje hračky, a spokojeně se usmál.