V říši snů

Slunce už se sklánělo k západu, když se na vrcholku kopce objevili dva chlapci. Vyšší z nich, který se teprve nedávno přistěhoval, upřel pohled na chátrající budovu v údolí.

„Co to je, Dane?“ pohodil hlavou směrem k vile obklopené vysokým plotem a zpustlou zahradou. 

„McCoyova usedlost,“ vysvětlil blonďatý mladík, který zde žil celý život. „Je neobydlená. Před padesáti lety tam za podivných okolností zemřel starý McCoy, nikdy se nepřišlo na to, co se stalo. Od té doby se tam dějí divné věci,“ zamračil se při vzpomínce na to, co se o tom místě vyprávělo. 

„Co třeba?“ vyzvídal zaujatý mladík s pohledem stále upřeným na dům a odhodil si z očí dlouhé tmavé vlasy. 

„Lidé tvrdí, že tam straší,“ pokrčil Dan rameny. „Něco tam prý útočí na každého, kdo tam vejde. Kdysi to chtěl McCoyův bratranec, který to zdědil, prodat. Realitní agentka ale zmizela beze stopy. Naposledy ji svědci údajně viděli u toho domu. Nikdo neví, co se s ní stalo, ale předpokládá se, že v tom domě nějak zemřela. Policie tam ale nic nenašla, ani tělo, ani žádné stopy. Za pár let tam pak měli dělníci udělat nějaké práce. Něco na ně prý zaútočilo a oni z domu utekli a všechno tam nechali,“ vrhl pohled na svého nového kamaráda. „Ale taky mohla ta agentka utéct s milencem a dělníci to přehnat s chlastem, kdoví.“

„Chodí tam někdo?“ 

„Pokud vím, tak za posledních asi třicet let uvnitř nikdo nebyl. Na co myslíš, Ede?“ zeptal se trochu znepokojeně, když uviděl výraz na tváři druhého chlapce. 

Chvíli bylo ticho, Dan sledoval Eda, který sledoval dům v údolí, a doufal, že ten nemyslí na to, na co si myslel, že myslí. 

„Pojďme se tam podívat,“ vyhrkl nakonec Ed a stočil k Danovi odhodlaný pohled. 

Takže myslí, zaúpěl v duchu Dan, ale protože nechtěl vypadat jako zbabělec, přikývl. 

Vydali se z kopce, pomalu kráčeli, bok po boku, a pozorovali budovu před nimi. Okenice byly ztrouchnivělé, některé držely na jednom pantu, jiné upadly úplně a odhalovaly rozbitá okna. V místech, kde už opadala omítka, byly patrné odrolené cihly, a po tom, co zbylo z původně žluté fasády se plazil břečťan. 

Jak scházeli z kopce, dům jim zmizel za stromy. Zahrada byla zarostlá, husté keře a vzrostlé stromy bránily výhledu. 

Dlouho šli kolem vysokého plotu, než dorazili ke kované bráně. Dan vzal odhodlaně za kliku a k překvapení obou mladíků brána povolila a s hlasitým vrzáním se otevřela. 

Opatrně zamířili po štěrkové cestičce směrem k hlavnímu vchodu. Stromy vrhaly strašidelné stíny, vítr šustil v korunách stromů a pohupoval s přerostlou trávou podél cesty. 

Hlavní dveře byly pootevřené. Dan polkl a podíval se na Eda, ale ten už natahoval ruku ke klice. Opatrně otevřel za doprovodu táhlého skřípání zrezivělých pantů. 

„Vážně chceš jít dovnitř?“ zeptal se pro jistotu Dan, když uviděl nepatrné zaváhání druhého chlapce. 

„Jo,“ odpověděl okamžitě Ed a chytil ho za ruku, aby ho mohl vtáhnout do temné chodby. 

Pomalu procházeli domem, parkety skřípaly při každém jejich kroku. Rozhlíželi se okolo po zchátralém nábytku, opadané malbě a oloupaných vybledlých tapetách. 

Dan, který měl od začátku špatný pocit, uchopil nohu z rozbitého stolu, kolem kterého právě procházeli. 

„Pro jistotu,“ vysvětlil lehce zahanbeně, když si všiml Edova pobaveného pohledu. Ten ale s pokrčením ramen uchopil druhou nohu a naznačil, aby ho Dan následoval směrem, kde tušil obývací pokoj. 

Hned při vstupu bylo jasné, že jde o místnost, ze které před více než třiceti lety utekli oni dělníci. V rohu místnosti stály štafle, několik kbelíků barvy a opodál ležela kožená taška. 

Ed udělal několik kroků vpřed, zatímco Dan obezřetně sledoval okolí. Hlasitá rána oba chlapce vyděsila. Prudce se otočili za hlukem a spatřili štafle ležet na zemi. Vyděšeně se na sebe podívali, když v tom začaly z brašny vylétávat věci a kroužit kolem nich. 

Přitiskli se zády k sobě, očima vyděšeně vytřeštěnýma sledovali létající nářadí a pevně svírali v rukou své provizorní zbraně. Ve chvíli, kdy Edovi proběhla hlavou myšlenka, že je štěstí, že Dana napadlo se ozbrojit, oddělila se z množství předmětů malířská štětka a prudce na ně zaútočila. 

Dan, který měl štětku přímo proti sobě, se ohnal nohou od stolu ve snaze ji zasáhnout, ale štětka prudce změnila směr a začala opisovat kolečka kolem dvojice chlapců. Náhle znovu zaútočila, ale na poslední chvíli se zase stáhla. Vypadalo to, jakoby číhala na vhodnou příležitost. 

Po několika pokusech se konečně Edovi povedlo štětku zasáhnout a ta s třísknutím narazila do dřevěného obložení vedle krbu. V tom se na mladíky vrhlo ostatní nářadí, jak kdyby jen čekalo na povolení. 

„Ta štětka je mrtvá?!“ vykřikl Dan, když se mu povedlo odrazit útok zrezivělých kleští. 

„Vypadá to tak,“ odpověděl mu Ed, který zrovna odpálil svinovací metr skrz okno. 

„Zdá se, že ostatní předměty nejsou tak zákeřné,“ vyhrkl Dan, „třeba se nám povede dostat ke dveřím.“ 

„Fajn,“ zavrčel Ed s pohledem upřeným na velký šroubovák, „jdeme na to.“

Opatrně, krok za krokem, se posouvali směrem k východu. V chodbě se museli postavit vedle sebe, couvat ke dveřím a odrážet čím dál urputnější útoky. 

Najednou přestalo nářadí útočit a slétlo se k sobě. 

Dan, který z toho měl špatný pocit, naléhavě zašeptal: „Až řeknu teď, tak běžíme.“ 

„Jo,“ hlesl Ed, kterému začalo docházet, k čemu se nářadí chystá. Hromadný útok by neměli šanci odrazit a bez zranění by z toho rozhodně nevyvázli. 

„TEĎ!“ zařval Dan, když zpozoroval pohyb. 

Oba chlapci odhodili svoje zbraně a prudce vyrazili ke dveřím. Ed za nimi dveře prudce zabouchnul, aniž by jen o trochu zpomalil. Zastavili se až daleko od domu, z jehož dveří trčely hroty několika šroubováků.