V říši snů

Zářící slunce pomalu pluje oblohou a ty zaujatě pozoruješ jeho pouť. Ztrácíš se v myšlenkách. Vzpomínáš na časy, kdy nebylo možné ho sledovat, kdy zeleň vzrostlých stromů poskytovala zdejšímu obyvatelstvu alespoň nějaký chlad. Ne, že ty bys o něj zrovna stál. Máš teplo rád.

Dnes se kolem tebe rozprostírá poušť, všudypřítomná pustina bez náznaku dřívějších chladných krás. Bez svěžích barev rostlin. Bez zvuků živočichů žijících ve stínu stromů. Bez lomozu, bez šustění, bez známek života obvyklých pro kolonie zvířat žijících v prostředí zeleného lesa. 

Zhluboka se nadechneš a kdyby to bylo možné, nakrčíš nos. Ani vzduch nevoní tak jako dřív. Chybí mu vlhké tóny života. 

Zavřeš oči a v duchu se vrátíš do časů dávno minulých. Do časů, kdy nebylo možné se celý den vyhřívat na slunci, do časů, kdy tuhle idylu teplých paprsků dopadajících na tvé chladné tělo brzy narušil stín. 

V duchu si povzdechneš. Máš sice teplo rád, ale čeho je příliš, toho je moc. Ostré paprsky slunce už vysály vláhu z celého okolí a vše, co jsi znal, bylo dávno pryč.

Stromy, které tvému domovu poskytovaly stín a ze kterých vždy ráno tiše stékaly drobné kapičky rosy, zmizely neznámo kam. Prohnaly se zde velké kovové stroje s hučícími motory a lidé s ostrými řvoucími pilami a zanechali za sebou příšernou spoušť. 

Stále si pamatuješ, jak se země otřásala pod váhou jejich ocelových těl, jak dopady těžkých kmenů byly doprovázeny nepředstavitelným lomozem. A když stromy i stroje zmizely v dálce a kolem tvého domova se po mnoha dlouhých dnech konečně rozhostil klid, vyhlédl jsi ven a nestačil se divit. 

Ostré slunce tak jako dnes osvětlovalo rozlehlou planinu, která ještě nedávno byla pouze malou mýtinou. Stromy byly pryč. Jediné, co svědčilo o tom, že zde ještě nedávno stávaly, byly čerstvé pařezy poseté uřezanými větvemi. Kmeny byly nadobro ztraceny. 

Strnule jsi zíral na svoje nové okolí. Žádné stromy sahající až o obloze, jen nízké křoviny a spousta slunce. V tu chvíli jsi byl zmítán rozporuplnými pocity. 

Sluneční svit jsi měl vždy opravdu rád. Paprsky slunce dopadající na tvé chladem zkřehlé tělo, usilovně se snažící ho rozehřát. Světlo rozlévající se krajinou a teplo vsakující se do chladných kamenů rozesetých okolo. Stín nikdy nebyl zrovna tvůj kamarád. Ale stromy ti chyběly.

Zaposloucháš se a zklamaně povzdechneš. Neslyšíš žádné šumění. Žádné praštění dřeva, když se strom pohne ve větru. Žádné šustění listí, když se vánek prodírá listnatou korunou. Žádné štěbetání ptáků hnízdících ve větvích. 

Och ano, i ptáci zmizeli. Přišli o svá hnízda při tom velkém kácení a odešli pryč. Daleko. A nikdy se nevrátili. 

Ze začátku ti to ani nepřišlo. Ticho ti nevadilo a klid jsi měl vždycky rád. Trvalo to však jen několik dní, než tě to začalo štvát. 

Nikdy dřív tě ani nenapadlo přemýšlet, jak vše souvisí se vším. Jak jedna změna může narušit celý řád. Jak jediná věc může změnit úplně vše. 

Když zmizely stromy a uvolnily cestu slunečním paprskům, nenapadlo tě, že to bude znamenat i něco jiného, než že se budeš moci celý den v jejich záři vyhřívat. Jak šel den za dnem a slunce pálilo, začaly se však změny v okolí pomalu projevovat. 

Rostliny, které bujně rostly ve stínu vysokých stromů, začaly uvadat a jejich suché stvoly smutně šustily ve vánku, kdykoliv trochu zafoukal. Místo těch šťavnatě zelených rostlinek se všude okolo začalo rozlézat trnité křoví, ostré a pichlavé, protivné a nebezpečné. 

Zavrtíš se na místě, které sis vybral pro svůj odpočinek, jak tě přepadnou vzpomínky na pokus to zákeřné roští překonat. Ještě teď cítíš svědění na kůži poškrábané od trní. Ale to stále nebylo to nejhorší. Smutně si povzdechneš.

Jak ubývalo rostlin se šťavnatými listy a květy provonívajícími okolí, ubývalo postupně i živočichů závislých na tomto krmení. Sice jsi nechápal, jak někdo může celý život jíst jen kytky, jak může žít život zcela bez masa, ale na tom nezáleželo, když jsi už týdny nespatřil ani jediného motýla, brouka či housenku. Snad jen v podzemí by se našla nějaká ta žížala, ale na zemi to byla hotová pustina. 

Zvedneš pohled k nebesům a oslní tě čistě modrá obloha, narušená jen kotoučem žhnoucího slunce. Nikde ani obláček. Zklamaně odvrátíš zrak. Ne, že bys měl vodu zrovna dvakrát rád, ale už jsi zjistil, že bez ní se nedaří ani zvířatům, ani květinám. 

Houští, které nahradilo hustý les, nakonec nedokázalo to strašné sucho vydržet, a tak, jak pomalu přišlo, tak taky odešlo. A na jeho místě zůstala jen země vyprahlá jako poušť. 

Znovu se rozhlédneš po místě, které bylo mnoho let tvým domovem a které se tak příšerně změnilo. 

Kam tvé oko dohlédne, tak nevidí nic, než staré ztrouchnivělé pařezy, zbytky kostí vybělené od slunce a kameny rozžhavené tak, jako je ten tvůj. Srdce ti poklesne, když ti dojde, že pořád marně doufáš, že okolní klid bude narušen pohybem. Že se objeví nějaký pták či hlodavec, brouk nebo kobylka, motýl či včela, prostě nějaký náznak života. Ale nic, jsi tu jen ty. Sám se sluncem, které z tohoto místa vysálo všechny zbytky života.

Z tvého bloudění v myšlenkách tě vyruší náhlé bodnutí hladu ve tvých útrobách. Nepotřebuješ moc, sám to víš, ale už dlouho jsi neměl štěstí na úspěšný lov. Povzdechneš si. Budu muset odejít, smutně si pomyslíš a znovu se rozhlédneš okolo. Tvůj domov se změnil natolik, že už zde nemůžeš dál žít. Sklouzneš z kamene, na kterém ses celý den vyhříval, a s ladným vlněním dlouhého štíhlého těla se vydáváš na cestu, toužíš se dostat někam daleko, někam, kde stále stojí stromy a podrost pod nimi kypí životem, který by se mohl stát potravou pro jednoho životem těžce zkoušeného hada.